Reklama:

Strukturální a funkční poruchy pohybového aparátu (II.)

Ronnie.cz > Medicína > Regenerace

Strukturální a funkční poruchy pohybového aparátu (I.)
V druhé části této minisérie článků o poruchách pohybového aparátu se podrobněji zaměříme na poruchy strukturální. Vyskytují se sice méně často než poruchy funkční, ale jsou o to závažnější. Jejich základní charakteristikou je přítomnost strukturálních změn tkání - svalů, kostí, vazů, šlach atd. Chrupavky v kloubech se mohou obrousit, kosti se lámou nebo se na nich naopak tvoří výrůstky, svaly a vazy se trhají a meziobratlové ploténky praskají. Ve všech těchto případech dojde k narušení vlastní struktury tkáně.

Typická strukturální porucha vzniklá
v důsledku traumatu - zlomenina pažní kosti
Stejně jako v případě poruch funkčních postihují i ty strukturální prakticky všechny součásti pohybového aparátu. Kromě porušené struktury tkáně se také projeví následnou poruchou funkce. V kloubu postiženém artrózou už bohužel nebudete mít rozsah pohybu jako gymnasta. Posledním obecným příznakem strukturální poruchy bývá bolest. Dále mohou být přítomny také specifické příznaky provázející vždy pouze určitou strukturální poruchu. Hlasité praskání (krepitace) nebo lupání v kloubech postižených artrotickými změnami, částečná obrna (paréza) svalů na dolní končetině nastávající po útlaku nervu při výhřezu meziobratlové ploténky atd.

Jaký je největší háček strukturálních poruch? Proč jsou o tolik závažnější než ty funkční? Jsou ireverzibilní (nevratné). Když se Vám podaří zničit si chrupavku v kloubu, máte smůlu. Nová už nenaroste. Natržený vaz nebo prasklá kost se sice zahojí, ale hojivý proces vlastní tkáň nějakým způsobem pozmění. Nikdy už nebude jako dřív. Jiný tvar, menší pružnost nebo naopak větší laxicita. Vy si těchto změn nemusíte všimnout, ale Vaše tělo je vnímat bude.

Vznik strukturálních poruch

Nejúspěšnější terapie je taková, která nemusí ani probíhat. Proto je dobré vědět, co má na tvorbu strukturálních poruch vliv a jak tyto vlivy odstranit nebo se jich úplně vyvarovat. Ne vždy to jde. Strukturální změny tkání totiž mohou být buď získané během života, nebo i vrozené.

Vrozené strukturální poruchy

Jsou ty, se kterými se dítě rodí, zjišťujeme je hned po narození. Příčiny mohou být dědičné, způsobené změnami v genech, nebo se může jednat o vrozené malformace, vznikající během intrauterinního období. Do vrozených strukturálních poruch řadíme například kongenitální skoliózu, vrozenou kyčelní dysplazii nebo pes equinovarus congenitus a mnoho dalších. U většiny takto vzniklých poruch není ještě dokonale prozkoumán mechanismus jejich vzniku, tedy to, co přesně je vyvolávající impulz působící na vyvíjející se plod. Onemocnění nastávající matky, toxické látky v její stravě nebo v okolí, špatná poloha plodu v děloze. Možností je mnoho a jejich vliv se samozřejmě může i sčítat. Proto se také takto vzniklým poruchám i při současné úrovni medicíny špatně předchází. Navíc se u většiny z nich předpokládají i nějaké genetické predispozice. Čím méně negativních vlivů působí na těhotnou ženu, tím lépe. Riziko vzniku vrozených strukturálních poruch se tím sníží. Úplně zabránit jejich vzniku ale v současnosti neumíme...

Získané strukturální poruchy

Vznikají až na podkladě traumatu nebo dlouhodobé mikrotraumatizace během života jedince.

Trauma a mikrotraumatizace

S těmito dvěma pojmy jste se už dříve jistě setkali. Co přesně ale znamenají a jaký je mezi nimi rozdíl?

Trauma je zevní krátkodobě působící násilí mající za následek strukturální (anatomické) poruchy pohybového ústrojí. Dojde k výraznému překročení tzv. biologické odolnosti tkáně, většinou provázené i následnou poruchou funkce pohybového aparátu. Typický příklad: po pádu z druhého patra si zlomím nohu a následně nebudu schopen chodit.

Mikrotraumatizace je naopak dlouhodobé a opakované přetěžování pohybového aparátu na hranici biologické odolnosti tkáně s plíživým vznikem jejího poškození. Funkční změny tkání mohou v těchto případech předcházet vzniku strukturálních poruch a podílet se na jejich vzniku. Jako modelový případ nám v tomto případě ideálně poslouží patní ostruha - calcar calcanei. Při tomto onemocnění dochází k vytvoření kostního výrůstku na patní kosti, který následně může při chůzi dráždit měkké tkáně a bolet. Opět se tedy jedná o strukturální změnu kostní tkáně. Tento kostní výrůstek se Vám zde nevytvoří po jednom intenzivně protancovaném večeru ani po tvrdém dopadu z druhého patra - to si spíše něco zlomíte. :) Ne, jeho tvorba je pouze reakce Vašeho těla na dlouhodobou, nepřirozenou (a v tom případě nadměrnou) zátěž, které je v tomto místě vystavováno. Naše tělo se vždy snaží zatížení na něj kladené nějakým způsobem zkompenzovat a udržet rovnováhu. Hypertrofie svalů po posilování není nic jiného. Stejně reagují i kosti. Jak je ale na příkladu patní ostruhy vidět, tato kompenzace nám bohužel v konečném důsledku nemusí dělat vůbec dobře.

Calcar calcanei - patní ostruha. Strukturální porucha patní kosti vzniklá
v důsledku mikrotraumatizace. Malý kostní výrůstek je patrný ve spodní části paty.

Mikrotraumatizace - úhlavní nepřítel

Patní ostruha je tedy typická strukturální porucha našeho pohybového aparátu způsobená mikrotraumatizací. Čím je ale tato nadměrná zátěž paty podmíněna? Lidé, kterým se tento výrůstek na patě vytvořil, snad moc běhali? Nebo trávili většinu svého volna ve dřepovacím stojanu? Ne, v drtivé většině případů to tak není. Shodou okolností jsem zrovna dnes v našem středisku narazil na 5 lidí s patní ostruhou. Nikdo z nich nesportoval a v zaměstnání také neměli výraznou zátěž dolních končetin. Něco ale společné měli. Všichni měli absolutně nefunkční chodidla, která nebyla schopna kvalitně a ekonomicky plnit úkoly na ně kladené a po nich vyžadované.

Chodidlo absorbuje energii v okamžiku dopadu paty při chůzi, stejně tak přenáší sílu svalů při odrazu a také je mimo jiné extrémně důležité při koordinaci a stabilizaci stoje. Co se stane, když nedokáže tyto úkony vykonávat tak, jak k tomu bylo uzpůsobováno během vývoje lidské rasy? Nebudete schopni chodit? Neudržíte se ve vzpřímeném stoji? Samozřejmě že ne. Tělo Vás poslechne, chodit i stát budete, jen si budete muset pomoci takovou částí těla, která k těmto funkcím nebyla primárně uzpůsobena. To ji bude nadměrně zatěžovat a za chvíli je problém bohužel na světě. V našem případě to odnesla pata, která se snažila kompenzovat nefunkčnost jiné části nohy.

Teď vyvstává otázka, proč nebyla chodidla mých dnešních pacientů schopna plnit svoje už výše zmíněné úkoly. Krátké vysvětlení: byla plná funkčních změn svalů, kloubů i fascií. Drobné klouby mezi jednotlivými kůstkami v chodidle byly "zablokovány" (tzv. funkční kloubní blokády). Následně chyběla segmentální hybnost jednotlivých částí chodidla vůči sobě. Celé se prakticky chovalo jako jeden kamenný blok. Svaly také nepracovaly tak, jak by měly. Některé byly už hypotrofické a hlavně neaktivní. Místo aktivní práce si užívaly dlouhodobou dovolenou. Jiné svaly šlo naopak považovat za hotové workoholiky. Neustále ve zvýšeném svalovém napětí pracovaly, i když by vůbec neměly. Myofasciální trigger pointy v těchto svalech bylo též těžké přehlédnout. Tuhá, zkrácená plantární fascie je vlastně už jen taková třešnička na dortu. Funkční změny, jedna vedle druhé v různých typech tkáně.

Řetězení - všechno souvisí se vším

Funkce tedy ovlivňuje strukturu pohybového aparátu a z toho důvodu může dlouhodobé chybné nastavení funkce vyvolat strukturální změny. Špatné hybné stereotypy chodidla "vyrobí" patní ostruhu. Zároveň ale struktura podmiňuje funkci. Patní ostruha Vám následně ještě zhorší už tak špatnou funkčnost chodidla. Kde to Vaše tělo zkompenzuje tentokrát? V koleni, v kyčli nebo v oblasti bederní páteře? Někde to být musí. To povede z dlouhodobého hlediska znovu k nadměrnému přetěžování těchto tkání, které na takovýto druh práce nebyly primárně uzpůsobeny. A za nějakou dobu vzniká další porucha v jiné části pohybového aparátu.

Lidské tělo je propojené a poruchy se v něm řetězí. Čím déle problém trvá, tím více změn může vyvolat. Strukturální poruchy vznikají na podkladě poruch funkčních, ale dále podmiňují vznik dalších funkčních poruch v jiné části pohybového aparátu. A na jejich pokladě opět může vznikat jiná porucha strukturální. Zřetězení strukturálních poruch je celkem zdlouhavé. Trvá roky, klidně i desetiletí. Pokud samozřejmě nedojde k terapeutickému zásahu, který tomu zabrání. Funkční poruchy se naopak mohou zřetězit velmi rychle - v rámci dní až týdnů. V některých případech se jedná i o daleko kratší časové intervaly.

Není to s naším tělem bohužel jednoduché. Čím déle potíže trvají, tím více zřetězených změn v různých tkáních bude k nalezení. Proto je také velmi často tak obtížné odhalit primární příčinu potíží.

Hallux valgus neboli vbočený palec. Strukturální porucha
vznikající na podkladě dlouhodobé mikrotraumatizace.

Sport a invalidní důchod?

Vznik a řetězení strukturálních poruch se výrazně urychluje "externí" zátěží působící na špatně fungující část pohybového aparátu. S nefunkčním chodidlem chodíte 4x týdně běhat? Patní ostruha se nevytvoří za 10 let, ale klidně za rok. Nefunkční chodidlo a 30 kg nadváha? Stejný výsledek, nezáleží na tom, že je to 30 kg svalů. Nadměrná externí zátěž to je i tak, ani běhat nemusíte. A pak tu máme 100kilového kulturistu, kterého dokonce baví i to běhání a 4x za týden se rád proběhne po lese. Klenby na jeho nohách vypadají, jako by byly vymodelovány podle učebnice anatomie a svaly v plosce hrají v takové souhře, že by se jí podivovali i ve státní opeře. Co na to jeho paty? Budou také za chvíli naříkat bolestí nebo si užijí běhu? Přikláním se k druhé možnosti. Kdo by zde neznal velmi oblíbenou hlášku: Sportem k trvalé invaliditě. Osobně bych ji upravil: Špatnou funkcí k trvalé invaliditě. Zvýšená zátěž to jen urychlí.

Jsou samozřejmě určité hranice lidského těla. Jejich překročení ho bude nadměrně zatěžovat a opotřebovávat, i když bude fungovat dokonale. Tato hranice je velmi individuální. O tom, co je ještě zdraví prospěšné nebo spíše co ještě nepůsobí negativně a co ho už ničí, se vedou debaty stále. Mezi lékaři, fyzioterapeuty, trenéry i sportovci. Většina se shoduje na tom, že vrcholový sport už tuto hranici překračuje. Ale koho budeme brát za vrcholového sportovce? Hokejové hráče v NHL? V extralize? Ve 2. lize? Kdo z nich si bude opotřebovávat tělo už přes "čáru"? Nebo budeme brát za vrcholové sportovec jen ty, kteří si tím vydělávají na živobytí? V tom případě musí být zaručeně všichni powerlifteři zdraví jako řípa. Nebo i oni překračují tu mez? Je nezdravé tahání 100kilogramové činky na mrtvém tahu? A co když člověk zvedá 200 kg? To už je váha způsobují devastaci těla? Znám dost lidí, kteří by Vám tvrdili, že i zvedání prázdné osy tuto hranici překračuje a v budoucnu Vás pošle do náruče operatéra s vyhřezlou meziobratlovou ploténkou.

Hranice je pro každého jedince někde jinde. Většinou není nikterak nízká. Překračuje se ale někdy v soudobém sportu? Ano. Způsobuje to strukturálním poškození pohybového aparátu? Ano. Ve velmi dlouhodobém horizontu to potká ty "šťastnější" sportovce zatěžující svá těla na maximum. Takových je ale menšina. Drtivá většina těch "méně šťastných" skončí se sportem pro poruchy pohybového aparátu daleko dříve. Na nižší úrovni a s menšími výkony. Trochu s nadsázkou by se dalo říci, že je opravdu klidně zničí i mrtvý tah s prázdnou osou. Stačí, když i ta menší externí zátěž bude působit na špatně, neekonomicky pracující pohybový aparát plný funkčních poruch. Většina mých pacientů se ke svým problémům dopracovala přesně tímto způsobem. Například naposledy hokejista s rok trvajícími bolestmi zad a následným výhřezem meziobratlové ploténky. Nebyl to žádný hráč NHL. Mladý muž hrající hokej 2x týdně spíše pro zábavu. Myslím, že se všichni shodneme, že hrát pár hodin hokej 2x za týden opravdu není přetěžující vrcholový sport. Navíc ho hrál jen něco málo přes 3 roky. Přesto mu způsobil závažné zdravotní problémy. Jak je to možné? Velmi výrazně narušená funkce celých dolních končetin a tím následně i zad. Nebyl schopný ani zdaleka zanožit nohy v kyčelních kloubech. Jakýkoliv pokus o zanožení vyvolal pouze zalomení se v zádech, při kterém se "zanožila" spodní část zad společně s pánví a v ní se nepohybující dolní končetinou. Noha se sice dostala za tělo, ale úplně jinak, než by měla. Záda překvapivě nejsou primárně navržena k tomu, aby neustále takto nahrazovala pohyb v kyčlích. Segmenty páteře, ve kterých k tomu docházelo, se tím neustále nadměrně zatěžovaly, až to tkáň nevydržela a na světě byl výhřez ploténky. K tomu by u tohoto konkrétního hokejisty mohlo dojít, i kdyby ten hokej nezačal hrát. Ploténka by mu nevyhřezla ve 26 letech, ale třeba až v 35 nebo 40. Naopak by výhřez mohl mít i dříve, pokud by hrál intenzivněji. Externí zátěž urychluje poškozování našeho těla vznikající na pokladě jeho špatné funkčnosti.

Léčba strukturálních poruch

Na začátku tohoto článku jsem jako jeden z hlavních znaků strukturálních poruch uvedl jejich ireverzibilitu. Dají se tedy nějakým způsobem léčit a hlavně vyléčit? Léčit se dají. Jestli se dají vyléčit, už je jiná otázka. Záleží na tom, co považujete za vyléčení. Zjednodušeně řečeno existují dva léčebné přístupy: konzervativní a chirurgický.

Do konzervativní terapie spadá vše od farmakoterapie po pokročilé fyzioterapeutické léčebné metody (Vojtova metoda, spirální dynamika, dynamická neuromuskulární stabilizace, prostředky manuální a fyzikální terapie atd.). Tyto léčebné postupy strukturální poruchy pohybového aparátu vyléčit nedokážou. Artrotické změny v kyčelním kloubu v něm zůstanou, i když se zbavíte všech kloubních blokád široko daleko, odstraníte ve svalech trigger pointy a dovedete hybné stereotypy dolních končetin a trupu k dokonalosti. Nic z toho Vám ale nezpůsobí dorůstání chrupavky. Přesto je tato terapie nesmírně důležitá. Jejím cílem je v těchto případech kompenzace následků strukturálních poruch a zabránění dalšímu zhoršování už vzniklých strukturálních změn. Destrukce chrupavky v kyčelním kloubu se nezastaví po tom, co Vám zde diagnostikují artrózu. Ta může vesele pokračovat dál, dokud už zde žádná chrupavka nezbude. Proto je třeba odstranit co možná nejvíce věcí, podílejících se na této destrukci. Opět se vracíme k výše zmíněnému ovlivňování funkčních poruch. Dále je nutné zkompenzovat následky vyvolané strukturální poruchou: odstranit bolest, obnovit nebo alespoň zlepšit postiženou funkci (např. chůzi), zvýšit svalovou sílu, upravit rozsah pohybu v kloubu atd. V neposlední řadě má tato terapie též za úkol zabránit vzniku dalších zřetězených poruch, ať už strukturálních, nebo funkčních. Nic víc pro Vás v těchto případech konzervativní léčba udělat nemůže. Nemůžeme tedy mluvit o vyléčení strukturální poruchy.

Chirurgická léčba na tom podle mě není zrovna o mnoho lépe, pokud na tom dokonce není hůře. Kyčelní kloub postižený těžkým stupněm artrózy se vymění za umělý, kostní výrůstky je také možno odoperovat, dokonce i zhroucený vbočený palec na noze (hallux valgus) se dá celkem solidně narovnat. Strukturální změny tkání se ovlivní, jejich vyvolávající příčina ale nikoliv. Což většinou za nějakou dobu znamená opětovný návrat potíží. A třikrát vyhřezlou ploténku už Vám nikdo znovu operovat chtít nebude. Špatně zatěžovaný umělý kloub také nevydrží věčně, a to Vás navíc ještě bude v některých činnostech výrazně omezovat. Odoperování patní ostruhy bolest odstraní, ale jizva po operaci může následně vyvolat větší potíže než samotná ostruha. Chirurgická léčba je velmi problematická. Měla by být až tou poslední možností, a pokud možno vždy doprovázena, resp. následována léčbou konzervativní.

Nejlepší terapií strukturálních poruch je jejich prevence. Se správně fungujícím pohybovým aparátem se není třeba bát zvednutí těžší činky nebo běhání půlmaratonů. I tak se můžete dočkat kvalitního sportování v důchodu a žádných umělých kloubů. K tomu je třeba udržovat tělo pokud možno bez funkčních poruch a tím pádem i těch strukturálních, které později vyvolávají.

Jednotlivé funkční poruchy a jejich ovlivňování bude námětem dalších pokračování tohoto seriálu.


Zdroje:
KINEZIOTERAPIE I. - III. Učební materiály oboru Fyzioterapeut. Lékařská fakulta, Masarykova univerzita
TICHÝ, M. Dysfunkce kloubu - Podstata koncepce funkční manuální medicíny. 2005, ISBN:80-239-5523-3
RYCHLÍKOVÁ, E. Manuální medicína. Průvodce diagnostikou a léčbou vertebrogenních poruch. Praha: Maxdorf, 2009, ISBN 978-80-7345-169-1

Foto:
č. 1 - Hellerhoff/Wikimedia Commons - http://creativecommons.org/licenses/by-nc/3.0/
č. 2 - Jojo/Wikimedia Commons - http://creativecommons.org/licenses/by-nc/3.0/
č. 3 - Angela Simon/Wikimedia Commons - http://creativecommons.org/licenses/by-nc/3.0/


Související články:

Diskuse k článku:
Reklama:
Uživatelské jméno:
Heslo:
Text:
...
Upozornit na novou odpověď e-mailem.
Před napsáním příspěvku nepřehlédněte pravidla diskusí. Děkujeme za jejich dodržování.

28.04.13:04Arnold Strong - me zajima ohledne nefunkcniho chodidla vliv odpruzenych me..
16.04.09:11mirus - Myslel sem, že to ani nebudu číst celý, ale při přečtení p..+2
Zobrazit všechny příspěvky







Jméno: pamatovat
Heslo:



Erasport, s. r. o. • Svahová 1537/2, 101 00 Praha 10 - Vršovice • IČ: 29052131, DIČ: CZ29052131 • Kontaktní údaje
Copyright © 2010-2017 Erasport, s. r. o. • Copyright © 2001-2017 Ronnie.cz • Ronnie.cz je registrovaná ochranná známka. • Historie změn
Publikování nebo další šíření obsahu serveru Ronnie.cz je bez písemného souhlasu společnosti Erasport, s. r. o. zakázáno.
Vyhledávání:
RSS     Internetový magazín  ::   Sportovní obchod  ::   Fitness TV NOVÉ  ::   Diskusní fórum  ::   Fitness akademie  ::   Fitness centra