Rameno je skutečně unikátním a složitým kloubem, proto však bývá postiženo také unikátními a komplexními problémy. Bolesti a funkční obtíže ramenního kloubu bývají uváděny na třetím místě v četnosti výskytu v běžné praxi (po bolestech hlavy a zad). Je totiž nejpohyblivějším kloubem, což je vykoupeno jeho nestabilitou a tedy i snadnou zranitelností. Stále častěji se ve své praxi i internetovém životě setkávám s lidmi, kteří mě zahrnují dotazy týkajícími se obtíží s touto složitou strukturou. Proto vznikl následující článek - jeho snahou je předat zjednodušeně a co nejsrozumitelněji a nejuceleněji informace o ramenním kloubu jako takovém a obtížích, které jej mohou postihnout.
Rameno je jedním z nejkomplikovanějších kloubů lidského těla. Disponuje největším rozsahem pohybu a je složeno ze čtyř jednotlivých kloubů. Podílí se na něm tři kosti a rozmanitost pohybu umožňuje i množství účastnících se svalů. Aby mohla být uskutečněna tak obrovská pohyblivost, musí mít jednotlivé klouby určitou pohybovou volnost. Z ní rezultující nestabilitě ramena pak zabraňují početné vazy ve spolupráci se svaly.
Pozn.: V článku uvádím latinské názvy nikoli kvůli matení čtenářů, nýbrž proto, že mi byly nejednou zaslány zprávy od lékařů o vašem vyšetření s prosbou o "přeložení" a objasnění, co že na vás bylo vlastně nalezeno. Mým přáním bylo, abyste na tomto místě nalezli vše, co budete potřebovat k pochopení podobných odborných textů a nemuseli svěřovat své zdravotní nálezy do rukou někomu jinému. Ráda bych také upozornila, že jsem složitější slovní spojení (např. názvy kloubů) oddělila pro viditelnější rozlišení jednotlivých částí (slov) pomlčkami, ač se běžně v daných souslovích nepoužívají.
Pro snazší porozumění problematice předkládám nejdříve velmi zjednodušená základní fakta o ramenním kloubu, abyste lépe pochopili, jak rameno pracuje.
1. ANATOMIE
A. Kostra pletence ramenního
Kostru pletence ramenního tvoří clavicula (klavikula - klíční kost), která je umístěna na přední straně hrudníku a spojuje hrudní kost s lopatkou (s útvarem na ní zvaným acromion). Scapula (skapula - lopatka) představuje plochou kost tvaru trojúhelníku na zadní straně hrudního koše. Pozorujeme na ní tyto útvary: spina scapulae (čti: spína skapulé - hřeben lopatky); acromion (akromion - nadpažek) – zakončení spiny pro skloubení s klíční kostí; processus coracoideus (čti: procesus korakoideus - výběžek zobcovitý) vyčnívá z horního okraje lopatky dopředu, připojují se k němu svaly a vazy. Další kostí přispívající k pletenci ramennímu je humerus (kost pažní) - je typickou dlouhou kostí, spojuje rameno s loketním kloubem.
B. Klouby, vazy a šlachy
Pletenec horní končetiny je k osové kostře připojen klouby sterno-klavikulárním a akromio-klavikulárním (někdo uvádí i funkční spojení hrudník – lopatka, jakožto scapulo-thorakální). Vlastní kloub ramenní (gleno-humerální kloub, articulatio humeri) je tvořen spojením lopatky a kosti pažní. Celý pletenec je zpevněn velkým množstvím ligament (vazů – měkké tkáně, které spojují vzájemně kosti), k nimž se přidávají též šlachy svalů (připojují svaly na kost).
Articulatio sternoclavicularis (SC)
Sterno-klavikulární kloub připojuje vnitřní konec klíční kosti ke kosti hrudní (sternum). Mezi ně je vložen ještě discus articularis (vazivová chrupavka vyrovnávající nestejné zakřivení styčných ploch). Toto spojení je vně zesíleno ligamenty: lig. sternoclaviculare anterius et posterius (těsně u kloubního pouzdra), interclaviculare (spojuje obě klavikuly vzájemně) a costoclaviculare (spojuje klíční kost s 1. žebrem). Pohyby jsou v tomto kloubu možné všemi směry, nicméně v malém rozsahu. Pouzdro a vazy jsou velmi pevné, při nárazu dochází spíše k fraktuře klíční kosti než k luxaci sterno-klavikulárního kloubu (vykloubení).
Articulatio acromioclavicularis (AC)
Spojuje zevní konec klavikuly s akromiem lopatky. Kloubní pouzdro je krátké a tuhé, shora jej zesiluje lig. acromioclaviculare. Je to tuhý kloub, pohyby se dějí ve velmi malém rozsahu. Pohyby mezi lopatkou a klíční kostí usměrňuje ještě lig. coracoclaviculare (CCL, má dvě složky: lig. trapezoideum a conoideum).
Zmíním ještě jedno ligamentum hrající důležitou roli v terénu ramena. Ligamentum coracoacromiale (CAL) spojuje processus coracoideus lopatky s akromiem, překlenuje ramenní kloub. Omezuje abdukci (upažení) v ramenním kloubu – zastaví ji na horizontále (dále se děje za současného pohybu lopatky).
Lopatka jako taková je fixována hlavně svaly, které se na ni z okolí upínají. Ve svém svalovém závěsu se lopatka může různorodě pohybovat, spolu s jejími pohyby probíhají také pohyby AC a SC skloubení. Její pohyby závisí též na pohybech kloubu ramenního.
Articulatio humeri
Vlastní ramenní kloub je kloubem kulovitým volným, má veliký rozsah pohybu. Humerus dodává hlavici kloubu, lopatka zase jamku, která je rozšířena chrupavčitým lemem (labrum) - i přesto je mnohem menší než hlavice (její rozsah odpovídá třetině až čtvrtině plochy hlavice). Obsah dutiny kloubu činí podle artrografických studií asi 20 – 30 ml, v ní je méně než 1 ml synoviální tekutiny (kromě lubrikačních a nutričních vlastností zabraňuje svou viskozitou odtržení obou kloubních povrchů od sebe). Zesílení pouzdra kloubního přispívají vazy a šlachy kolemjdoucích svalů. Na přední straně nalézáme lig. coracohumerale (CHL), dále ligamenta glenohumeralia (SGHL, MGHL, IGHL) a o roli lig. coracoacromiale (CAL) jsem se již zmínila výše. Šlachy zesilující pouzdro náležejí svalům vpředu: musculus supraspinatus, m. infraspinatus, m. teres minor; vzadu: m. subscapularis. Soubor svalů a jejich šlach zpevňujících pouzdro je klinicky označován jako rotátorová manžeta. Přímo uvnitř kloubu probíhá po přední straně ještě šlacha dlouhé hlavy m. biceps brachii. Dodám, že v místech tlaku a tření se mezi kloubním pouzdrem a okolními útvary vytvářejí bursy (tíhové váčky), u ramena poměrně četné. Kloubní pouzdro ramena je zeslabeno kaudálně (zespodu) a ventrálně (vpředu) – tudy se nejčastěji dějí luxace humeru (udává se, že zatížení vedoucí k trhlinám přední části pouzdra je 5,5 MPa – u vazů kolenního kloubu je to pro srovnání 35 – 80 MPa).
Ramenní kloub je ze všech kloubů nejpohyblivější. Rozlišujeme flexi (předpažení), extenzi (zapažení), abdukci (upažení), addukci (připažení) a zevní a vnitřní rotaci. Za současné flexe či extenze je možná i hyperaddukce. Veškeré pohyby jsou v různé míře provázeny také pohyby lopatky.
C. Svaly
Pro aktivní pohyb v jakémkoli kloubu jsou nezbytně nutné svaly. Na pohybu a stabilizaci ramenního komplexu se účastní okolo 30 svalů. Vzhledem k tomu, že na našem webu www.ronnie.cz byly svaly lidského těla poměrně podrobně popsány, shrnu zde pouze podstatná fakta a pro bližší nastudování a pochopení vztahů doporučuji články (popř. jinou anatomickou literaturu) o svalech ramena a lopatky, zádových svalech a popř. ještě svalech hrudníku a paže.
Zjednodušeně můžeme svaly okolo ramenního kloubu rozdělit na hluboké a povrchovější, do hry vstupují také svaly zádové (ovlivňující vzhledem k ramenu především lopatku) a svaly hrudníku. Do skupiny hlubokých svalů patří především svaly rotátorové manžety. Jejich hlavní funkcí je udržování hlavice v jamce glenohumerálního kloubu. Druhou funkcí je samotný aktivní pohyb. M. subscapularis provádí vnitřní rotaci (tvoří přední část manžety rotátorů), m. supraspinatus abdukci, m. teres minor a infraspinatus jsou zevními rotátory (tyto tři tvoří zadní část). Podle toho, který z nich je postižen při syndromu rotátorové manžety, bývá omezen daný pohyb. Další hlubokou složkou, kterou jsem již zmínila, je šlacha dlouhé hlavy m. biceps brachii jdoucí přímo ramenním kloubem – provádí flexi ramene a lokte.
Zástupcem povrchovějších svalů je m. deltoideus pokrývající ramenní kloub. Jeho jednotlivé části se účastní flexe, abdukce a extenze ramene.
2. PORUCHY RAMENNÍHO KLOUBU – Syndrom bolestivého ramena
Jak již bylo řečeno v úvodu, rameno je unikátním a složitým kloubem. Jeho vysoká pohyblivost je vykoupena nestabilitou kloubu a tedy i snadnou zranitelností. Také proto bývají bolesti a funkční obtíže ramenního kloubu uváděny na třetím místě v četnosti výskytu v běžné praxi (po bolestech hlavy a zad). Bolest ramena a zhoršení hybnosti vychází častěji z patologických procesů v tkáni okolo kloubu (periartikulární) než z kloubu samotného, tj. z procesů v ligamentech, šlachách, pouzdru, labru, bursách a svalech. V anglické literatuře se pro tento jev setkáváme s pojmem "bolestivé rameno" (painful shoulder). Syndrom bolestivého ramena tedy nemívá přímý vztah k traumatu ramenního kloubu jako takového. Jak vidno, tento pojem zahrnuje více různorodých diagnóz a postižení různých struktur.
Příčiny a vývoj poruch ramenního kloubu nejsou příliš objasněny. Zdá se, že úplně nejčastější příčinou rozvoje bolestivého ramena není trauma, ani pracovní zatížení. Podstatnou souvislost však vykazuje ve spojení s prodělanými onemocněními (např. infarkt myokardu, plicní nemoci, jsou popsány komplikace v důsledku primárního postižení jater, žaludku, žlučníku a pankreatu), svou úlohu může hrát i snížená pohybová aktivita. Průběh jeho vývoje významně ovlivní také přidružené patologické změny v oblasti krční páteře (např. cervikální artróza, spondylóza, výhřez disku). Velká část prací věnovaných výzkumu ramena se shoduje, že tyto problémy postihují asi 2x častěji ženy, především po 40. roce věku (tedy nepříznivým zlomem může být i menopauza). Od doby provokujícího momentu mnohdy uplyne velmi dlouhá doba, takže si jej postižený často nedává do souvislosti s aktuálním stavem, popř. jej považuje za nevýznamný (např. drobný úraz – náraz ramenem do dveří). I z mikrotraumatických změn však poté rezultují chronická poškození či degenerativní stavy. Relativně méně se zde vyskytuje vysloveně zánětlivá nebo revmatická etiologie.
Nemocného většinou trápí bolest a funkční (pohybové) omezení. Bolest bývá nepříjemná, úporná, mnohdy znemožňuje spánek. Pro stanovení diagnózy je podstatné, zda je bolest vyvolávána pohybem, či zda je stálá, trvalá a nezávislá na pozici ramena (pak se obvykle jedná o bolest přenesenou odjinud). Důležitým ukazatelem je také zevní rotace – její omezení se děje většinou následkem retrakce (stažení, zkrácení) pouzdra glenohumerálního kloubu. Je totiž jediným pohybem, který se uskutečňuje výhradně v něm, všechny ostatní pohyby jsou výsledkem kombinace pohybů probíhajících také v AC a SC skloubení. Významný je test upažování. Bolest při počátku abdukce ukazuje na pravděpodobný zánět šlachy m. supraspinatus, mezi 30 – 60° na onemocnění subakromiální bursy (tíhový váček pod akromiem lopatky). Bolestivost při 60 – 110° abdukce signalizuje postižení manžety rotátorů (hlavně m. supraspinatus), při 120 – 180° ji přičítáme postižení akromioklavikulárního kloubu. Nutností je vyloučit přenesené bolesti - např. z oblasti hlavy, šíje, hrudníku a břicha.
V prevenci syndromu bolestivého ramena se zdá být podstatná pouze časná diagnostika nestability ramena, která jinak v průběhu života vede k postupnému přetěžování a poškozování závěsného aparátu ramenního kloubu.
Upozorňuji, že nomenklatura u celého syndromu bolestivého ramena není příliš jednotná, autoři se různí v názvech a názorech na jeho vznik. Mou snahou bylo předložit vám co nejpřehledněji a nejsrozumitelněji jednotlivé skupiny onemocnění, ač se často prolínají. Dovolím si teď zmínit i jiná užívaná označení, abyste se mohli orientovat, setkáte-li se s jiným výrazivem. Daná onemocnění budou podrobněji rozebírána níže.
Někteří autoři řadí tento syndrom mezi revmatická onemocnění pod společný název periarthritis humeroscapularis (zahrnující capsulitis, periarthritis, tendosynovitis bicipitalis a zánětlivé či degenerativní postižení manžety rotátorů). Dále se setkáváme s pojmy jako freezing shoulder, adhezivní kapsulitis, oštěpařské, tenisové či plavecké rameno či impingement syndrom.To jsou jen malé ukázky potvrzující pestrost této problematiky.
Udávaný původ syndromu bolestivého ramena:
- 65 % - poruchy svalstva rotátorové manžety - zánětlivé nebo degenerativní
- 11 % - kapsulitida (zánět kloubních obalů)
- 10 % - akromioklavikulární patologie - zahrnuje primární poruchy akromioklavikulárního
kloubu a jimi způsobené sekundární změny
- 5 % - z krční páteře - vertebrogenní obtíže při funkčních nebo strukturálních změnách
- 9 % - jiné příčiny
A. Syndrom rotátorové manžety
Již výše jsem zmínila, že přední stranu manžety tvoří šlacha m. subscapularis, který je vnitřním rotátorem, pomáhá abdukci ramena a tlačí hlavici humeru do jamky. Zadní část sestává ze šlach m. supraspinatus (účast při abdukci a kompresi hlavice do jamky), m. infraspinatus a m. teres minor (oba zevní rotátory, opět komprese hlavice). Správně fungující rotátorová manžeta přispívá k dynamické stabilitě glenohumerálního kloubu, snižuje riziko subluxace (tj. neúplné vykloubení, plošky se ještě částečně dotýkají, na rozdíl od luxace).
Zřejmě nejexponovanější oblastí ramenního kloubu je právě rotátorová manžeta - je vystavena stálému a značnému napětí. Jak již bylo řečeno, zahrnuje svaly, které udržují hlavici humeru v mělké jamce při elevaci (zvedání) paže. Nebylo příliš objasněno, jaké příčiny vedou k poškození těchto tkání, které spočívá převážně ve vzniku trhlin. Musíme se tedy spokojit s vyslovenou skutečností, že zde spolupůsobí více faktorů, čemuž odpovídá i následný velmi variabilní průběh jednotlivých případů – bez projevů až po velice bolestivou dysfunkci.
Někteří autoři se přiklánějí k verzi menšího prokrvení úponových částí šlach rotátorů (nejkritičtěji m. supraspinatus), a tím větší náchylnosti k následným degenerativním změnám. Ch. S. Neer zase definoval tzv. impingement syndrom (impingement – srážka, náraz), který měl vyjádřit mechanismus vzniku poruch rotátorové manžety na základě jejích opakovaných nárazů o kostěné části v průběhu pohybu paže (flexe, abdukce). Takové uskřinutí měkkých tkání v těsném subakromiálním prostoru vede postupně k zánětům bursy a poruše šlach manžety. Vyústěním může být ruptura (prasknutí) manžety a kloubního pouzdra. Z anatomických poměrů lze vyvodit, že nejcitlivější zónu pro postižení zadní rotátorové manžety při impingement syndromu představuje opět šlacha m. supraspinatus (její léze je někdy spojena s postižením dlouhé hlavy bicepsu, méně často s m. infraspinatus). Syndrom je častým jevem u mladých sportovců, jejichž aktivita se uskutečňuje se vzpaženými končetinami (baseball, tenis, plavání, hod oštěpem), u starších bývá hlavním faktorem zaměstnání. První fáze, obvyklá u mladých sportovců, je charakterizována otokem tkání a klidovým režimem lze zvrátit. Po opakovaných atakách dojde k zánětu subakromiální bursy (většinou mezi 25. – 40. rokem věku) a chirurgickému zásahu se obvykle vyhnout nelze. Ve třetím stádiu se vytváří osteofyty (kostní výrůstky), trhliny a ruptury šlach (většinou nad 40 let věku). Do 40 let se trhliny objevují velmi zřídka, mezi 40 – 60 lety jsou prokazatelné asi ve čtvrtině případů, nad 60 let zhruba u poloviny osob.
K rozvoji syndromu rotátorové manžety může přispět řada faktorů: anatomický tvar akromia, artróza akromioklavikulárního kloubu, přibývající věk (degenerativní změny šlach), traumata (zvedání, vrhání či chytání něčeho těžkého, pád atd.), zduření tkání v již tak úzkém subakromiálním prostoru, slabost fixátorů lopatky atd.
Nejčastěji bývá postižena šlacha m. supraspinatus (často je uváděna jako synonymum postižení rotátorové manžety, neboť jednotlivé úpony šlach zadní manžety splývají a rozlišit lézi určité šlachy bývá složité až nemožné). Její převaha je dána anatomickým postavením – opakovanými nárazy (viz impingement syndrom), navíc se při úponu nachází již zmiňovaná hypovaskularizovaná zóna (menší prokrvení). Nejhorší komplikací, která může šlachu postihnout, je její ruptura. Ještě dodám, že patologické změny nejsou vždy v korelaci se subjektivními potížemi nemocných (což je zřejmě dáno tím, že v degenerované šlaše zanikají nervová vlákna, především v oblastech bez vaskularizace).
Nemocní si stěžují na bolesti (lokalizované obvykle na přední stranu ramena nebo paže) a funkční omezení v oblasti ramena. Bolest se zvětšuje při pohybech, především prováděných nad hlavou, často se objevuje také v noci. Postižení si mohou stěžovat na svalovou slabost, která omezuje aktivní vzpažení (musejí si pomáhat druhou rukou). Na problém s m. supraspinatus ukazuje bolest a slabost při počátku upažování, pro m. infraspinatus je charakteristické omezení a slabost zevní rotace, při postižení m. subscapularis vázne a je oslabena vnitřní rotace. Jako pomocné vyšetření lze zvolit RTG, ultrazvuk (UZ) a magnetickou rezonanci (dodává nejpřesnější informaci).
Základem léčby je konzervativní terapie - fyzioterapie, která přináší úspěch zhruba v polovině případů. Doplněna je fyzikální léčbou, někdy také medikamentózní (analgetika, nesteroidní antirevmatika, lokální aplikace kortikoidů do subakromiálního prostoru). Dalším východiskem bývá řešení chirurgické, opět ve spolupráci s fyzioterapií. Kompletní ruptura se sama nezhojí. (Pozn.: Ani po úspěšném chirurgickém zásahu nemusí u lidí středních let a starších nastat úplné navrácení funkce a síly.)
B. Poškození šlachy m. bicipitis
Drobné léze šlachy dlouhé hlavy bicepsu bývají poměrně často přehlédnuty, někdy na ně upozorní až úplná ruptura šlachy. I ta může být někdy objevena náhodně, protože funkční omezení, které z ní vyplývá, může být nevelké.
Zmínila jsem se, že šlacha dlouhé hlavy bicepsu prochází přes hlavici humeru přímo nitrem ramenního kloubu. Úzce s ním souvisí, proto se procesy postihující ramenní kloub a přilehlé struktury (subakromiální bursa, manžeta rotátorů) mohou přenášet i na ni – artritidy, dna, artropatie atd. Navíc je ohrožována stejnými mechanickými vlivy jako manžeta rotátorů při impingement syndromu. Změny na této šlaše jsou typické také zejména pro vyšší věk (málokdy se objeví před 60. rokem) a často se vyskytují společně s postižením manžety rotátorů. Někteří autoři rozlišují onemocnění dlouhé šlachy bicepsu na zánětlivé, stavy spojené s nestabilitou šlachy a traumatická poškození (nicméně jednotlivé stavy prolínají: zánětlivá šlacha je náchylnější k traumatu a opakovaná traumata způsobují změny těžko odlišitelné od zánětlivých).
- a) Zánětlivé postižení
Pojem primární tendinitis (tendosynovitis) značí izolovaný zánět šlachy bez známek jiného kloubního postižení, je poměrně vzácná a její příčinou může být přímé trauma, neobvyklá zátěž či nestabilita šlachy. Pacient přichází s bolestí ramena (někdy velmi intenzivní) lokalizovanou většinou vpředu a po straně, může se propagovat do paže a předloktí, někdy směrem k lopatce a krku. Sílí opakovanými pohyby nad hlavou, vede k omezení hybnosti a nacházíme také palpačně bolestivou šlachu bicepsu (tj. na pohmat). Často se v anamnéze vyskytuje chronické opakování pohybů nad úrovní hlavy, nikoli trauma. Nejčastěji se však problém vyvíjí jako součást impingement syndromu, většinou současně s postižením manžety rotátorů. Postupnou degenerací a zánětlivými procesy může dojít až k ruptuře šlachy.
- b) Stavy spojené s nestabilitou šlachy
Šlacha dlouhé hlavy bicepsu prochází žlábkem na hlavici humeru, v němž je přidržována ligamenty, důležitou roli zde hraje také šlacha m. pectoralis major. Ze žlábku se však může zcela posunout mimo, což je označováno jako luxace šlachy, popř. se může jednat o stav zvýšené posunlivosti v něm – označovaný jako subluxace. Ke zmíněné nestabilitě šlachy mohou vést anatomické odlišnosti jako např. její jiné uložení nebo mělký žlábek, ruptury ligament přidržujících ji (často při pokusu zvednout, udržet či chytit těžké břemeno v abdukovaných a zevně rotovaných končetinách), svou úlohu hrají i jednotlivé pohyby - při abdukci se zevní rotací se šlacha posouvá směrem k tělu (mediálně), při vnitřní rotaci je přesouvána k zevnímu kraji žlábku. Často se luxace pojí s postižením rotátorové manžety (u 20 % se vyskytuje toto postižení šlachy bicepsu).
Nemocný obvykle uvádí slyšitelné lupnutí při zevní rotaci abdukované paže (může dojít i k bolestivému zablokování šlachy, které lze uvolnit vnitřní rotací).
- c) Traumatické poškození
Traumatická ruptura jinak zdravé šlachy je velice vzácná, dochází většinou k ruptuře šlachy již degenerované, nejčastěji je lokalizována intraartikulárně (uvnitř kloubu). Vyvolávajícím faktorem může být náhlé přepětí bicepsu, většinou když je končetina prudce zatížena v extenzi a supinaci (např. snaha posunout skříň, tlačení auta), prudké zabrždění pohybu při vrhu, pád na natažené horní končetiny atd. (často nalezneme i postižení rotátorů). Anamnesticky většinou zjistíme již déletrvající bolestivost při pohybech ramena a omezení hybnosti, čemuž při samotné příhodě předcházela prudká bolest v horní části paže, oslabení svalové síly a hlavně změna konfigurace paže - svalové bříško bicepsu se posune do distální (spodní) části paže coby měkký útvar s mělkým zářezem na svém horním okraji. Rychle však dochází k ústupu potíží a přetrvává jen nevýrazné funkční omezení (oproti tomu částečné ruptury provází opakovaná bolest).
Traumatickou rupturu šlachy dlouhé hlavy bicepsu není většinou nutné řešit chirurgicky, neboť funkční následky jsou malé (flexe lokte je velmi dobře kompenzována ostatními svaly, při studiích se v neprospěch neoperovaných ukázala pouze slabší supinace předloktí).
Nejčastěji si postižení stěžují na bolestivost a slabost při zvedání břemene pokrčením loketního kloubu (rozsah pohybu však nebývá omezen). Na pohmat je často bolestivá oblast v místě zmiňovaného žlábku při hlavici humeru, která se narozdíl od bolesti způsobené lézí rotátorové manžety stěhuje při zevní rotaci laterálně (vně, směrem od těla). Pro bližší určení poškození šlachy existuje mnoho specifických testů, kterými se zde nebudeme zabývat, patří spíše do lékařského světa. Při úvaze, zda obtíže vycházejí z manžety rotátorů či ze šlachy bicepsu, pomůže k rozlišení aplikace anestetika do subakromiálního prostoru – přinese dočasnou úlevu od příznaků vyvolaných manžetou, či dovnitř kloubu – úleva od symptomů šlachy bicepsu.
Počáteční léčbou poruch šlachy bicepsu je klid, ale nikoliv plná imobilizace (znehybnění). Fyzioterapie s jemnými cvičeními k navrácení pohybů bez přetěžování šlachy nastupuje ihned po ústupu bolestí. Léčba zánětlivého postižení šlachy je obtížná, aplikace kortikoidů se do ní příliš nedoporučuje. Vhodný je klid, aplikace ledu a orální nesteroidní antirevmatika. Rehabilitační léčba nastupuje v tomto případě až po určité době klidu, příliš časně by mohla stav spíše zhoršit.
ZÁVĚR
Dnešní část našeho rozsáhlého článku končí, nicméně tématika ještě není v žádném případě vyčerpána. V navazujícím pokračování se ponoříte do dalších obtíží, které mohou rameno postihnout. Mimo jiné se podíváme, jak vypadá již zmíněné zmrzlé rameno (freezing shoulder), zánět pouzdra ramenního kloubu, či postižení AC a SC kloubu. Jistě vás zaujme především kapitola o postižení ramenního kloubu u sportovců.
Závěrem bych ráda zdůraznila, že není radno si zahrávat se zdravím – pokud dojde k jakémukoli poškození, které bude tak "hodné" a ohlásí se vám prostřednictvím bolesti, nenechávejte vše "uležet", ale obraťte se na odborníka, který jistě fundovaně poradí. Léčba podomácku již není to pravé, ani babek kořenářek již mnoho nenaleznete… Věřím, že od jejich zástupců na mnohých diskusních fórech posbíráte spoustu mouder, nicméně roční sběr a teprve následné řešení u lékaře a fyzioterapeuta léčbu značně oddálí, prodlouží a ztíží. Věřte, že mnozí mí pacienti si nyní hrubě vyčítají, že se nedostavili dříve...
Doporučuji literaturu např.:
Čihák, R. Anatomie I. Praha: Grada, 2001. 516 s. ISBN 80-7169-970-5.
Krupař, V., Brtková, J. Syndrom bolestivého ramena. Praha: Apotex, 2001. 101 s.
http://www.shoulderdoc.co.uk
http://www.wsiat.on.ca
Trenér do domu
