Tento článek je velmi starý, informace v něm tedy už nemusí být zdaleka aktuální.
V roce 1758 trpěl reverend Edward Stone z městečka Chipping Norton v anglickém hrabství Oxfordshire dalším ze svých záchvatů horečky a revmatických bolestí. Zcela náhodou rozžvýkal větévku bílé vrby (Salix alba) a přes „mimořádně hořkou chuť“ byl ohromen, když zjistil, že se mu zlepšila jeho „zimničnost“.
Objevil způsob, jak kůru sušit a drtit, a pak experimentoval, aby odhalil optimální dávkování. V příštích pěti letech poskytl svůj lék asi 50 lidem a „vždy došlo k uzdravení“.
Ve 20. letech 19. století začal švýcarský lékárník Pagenstecher extrahovat účinnou látku z tužebníku (Spirea ulmaria), rostliny používané v lidovém léčitelství jako analgetikum. Z tohoto extraktu získal německý chemik Löwig kyselinu, kterou nazval „spisäure“ – dnes je známa jako kyselina salicylová.
O další vývoj se zasloužil Felix Hoffman, který pracoval ve velké továrně firmy Bayer v německém Elberfeldu. Pro svého otce trpícího revmatismem pozměnil kyselinu salicylovou a připravil kyselinu acetylsalicylovou. Brzy se ukázalo, že sloučenina nepůsobí jen proti bolesti, ale tlumí také zánět a snižuje teplotu.
Pokračování na medicina.cz.
